Views: 579
Zpráva z pěší pouti na Zelenou horu
Den poté, co jsme Pánu děkovali za dílo svatých Cyrila a Metoděje na starobylém Vítochově, vypravili jsme se z našich farností na další pěší putování. Tentokrát otec Marek nasměroval naše kroky do Žďáru nad Sázavou – na Zelenou horu do chrámu svatého Jana Nepomuckého. A protože vydat se tam pěšky přímo z našich farností by zabralo celý Boží den, popojeli jsme kus cesty auty. Pěší pouť jsme zahájili v Obyčtově. Zde v kostele Navštívení Panny Marie sloužil otec Marek pro nás poutníky i pro hlouček místních farníků mši svatou. Obyčtovský kostel vznikl původně jako filiální kostel žďárského kláštera. Jeho autorem stejně jako autorem chrámu na Zelené Hoře je Jan Blažej Santini-Aichel, celým světem obdivovaný architekt českého baroka.
Dalším metou naší pouti byla obec Jámy s chrámem svatého Martina. Zde jsme se poklonili Pánu ve svatostánku a vydali se na kopec Vejdoch, který je hned za obcí. Je tam vybudována vyhlídka nazývaná Strom života a vede k ní Cesta života. Před výstupem na vyhlídku se nám do cesty připletl místní pan starosta, který se nás hned obětavě ujal a povyprávěl nám celou historii vzniku tohoto díla. Na vyvýšenině byly v roce 50. výročí vzniku republiky vysazeny dvě lípy. V roce 100. výročí byl mezi ně instalován překrásný kamenný kříž, jakoby spletený z lipových výhonků. Cesta ke kříži, nazvaná Cestou života, je osazena 10 kameny s kovanými reliéfy na motivy Desatera. Z vyhlídky je překrásný rozhled na ohromný kus Vysočiny. Zde mi znovu na mysli vytanulo pořekadlo, že Pán Bůh jistě stvořil Vysočinu proto, aby sem mohl chodit v neděli na vycházku. Všem doporučuji k návštěvě.
Když jsme z vyhlídky sešli zpět dolů do vesnice a procházeli znovu kolem kostela sv. Martina, rozezněl se polední zvon a my se k němu přidali a chválili Boha za vtělení jeho Syna: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii ….“ A čekala nás cesta do Vatína.
Stojí tam krásně opravená kaple Panny Marie Sedmibolestné. Obdivovali jsme ji jen zvenku a litovali, že nebylo jak a s kým se domluvit na možnosti prohlédnout si ji i zevnitř: „Nu což, vydáme se na cestu, ještě je jí před námi pořádný kus.“ A tu z nenadání sestupuje k nám ze schůdků svého domku stařeček jak z pohádky a v ruce drží převeliký klíč od kaple: „Já vás zahlídl od oběda, milí poutníci, ale jen si říkám, jestli mi neutečete, než popadnu klíč a sejdu dolů k Vám“. Jak milé to bylo setkání! A kolik povzbuzení od člověka, který i v tak vysokém věku o Boží dům u nich na návsi pečuje a s takovou láskou o něm vypráví.
Pokračujeme dál a noříme se do modlitby.
Každý z nás do dnešní pouti vkládá své osobní úmysly a ve společné či osobní modlitbě je nabízí Bohu. Myslím na poklad svaté víry, kterou nám přinesli na Moravu svatí Cyril s Metodějem. Vážíme si dost svaté víry, kterou máme od předků? A umíme ji předávat druhým? Myslím taky na zpovědníka svatého Jana Nepomuckého a na Boží Milosrdenství. Kochám se krásou okolních zahrad a polí: Ve větru se vlní obilí, v brázdách už rozkvetly brambory. Když Pán Bůh dá, bude dobrá úroda. Myslím na širé lány Ukrajiny….. Když válka brzo neskončí, bude prý v Africe hladomor. Umíme si vážit Božích darů, umíme se o ně rozdělit?
Stále je za co dobrému Bohu děkovat, stále je za co Pána odprošovat a stále je koho a co Pánu odevzdávat.
Den naplněný krásnými setkáními s Bohem i lidmi, v modlitbě či v rozhovorech, stoupá ke svému vrcholu. Jako by poutník po schodech vzhůru ke chrámu svatého Jana spěchal.
Na kraji Žďáru se občerstvíme v místní restauraci a pak se již přiblíží cíl naší pouti.
Bohu díky za všechna dobrodiní!
Příspěvek napsala p. Korábková.
Foto Ing. Pavel Šikula a o. Marek.